OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Karty na stůl, holoto. Kdo z vás někdy neměl chuť nechat si narůst plnovous, přibrat pár kilo, hlavu si ovázat šátkem a s kejtrou obrážet zaplivaná bistra a motoresty podél nekonečných amerických highways. Upocený oktanový blues. Nehlaste se tolik. Romantika nekočícího asfaltu a monotónních planin, bůčkatých peroxidových koček v minisukních, hranatých kár, chromovaných kamionů. Prostě Americana jak z blbý pohlednice. Pokud jste na tom jako já, tedy, vousy vám nerostou, břicho tekoucí přes kalhoty ve vás vyvolává nevolnost, pod šátkem se vám potí hlava a na kytaru nehrajete, možná vezmete za vděk kapelou, která tuhle rachotu udělá za vás. Říkají si HOBOSEXUAL, protože nedbají o svůj zevnějšek a tak trochu připomínají somráky. Jsou dva a když Bůh naděloval buňky pro rock´n´roll, roztrhl se mu s ním nad Seattlem pytel. A zrovna nad barákem bubeníka Jeffa Silvy a zpívajícího kytaristy Bena Harwooda.
Od roku 2009 se tohle svérázné střapaté duo se zálibou ve svérázných rodinných fotografiích zapsalo do kroniky místní rockové scény stříbrným písmem, nejen díky pověstným energickým koncertům, na nichž kapela připomíná dvouhlavé dynamo, ale i díky třem deskám. HOBOSEXUAL vzývají především zemitý blues rock a jeho početné dějinné levobočky. Poctivá, fortelná muzika, stojící na zemitých Benových riffech a šlakovité Jeffově hře, se přelévá i na novinkovou desku „Monolith“, která se zálibně poohlíží do časů osmdesátkových pudlíků, rockerů se zařízlými poklopci a siláckých gest.
Nebyli by to ovšem HOBOSEXUAL, kdyby tenhle hair metalový a hard rockový oltář nevyšperkovali nadhledem. Nostalgie po odpoutaném mládí dýchá z chytře napsaných textů, které se toulají vzpomínkami i fantazií o dobách, která byla stejně adrenalinová a pubertální jako „unprotected sex and illegal fireworks“. Songwritting seattleské dvojky patří k ukázkám účelnosti, encyklopedických znalostí žánrů a toho, čemu se všeobecně říká srdcařství. Otevírák „Trans Am Sunday“ je poklonou líným californským dnům, při němž HOBOSEXUAL trochu netradičně vrství kytary, takže jejich projev evokuje stoner / melodický doom metal v podání třeba takových PALLBEARER. Už dvojka „Monsterbater“ ale vrací výhybky na své místo – Ben hard rockově zariffuje od podlahy, Jeff odpálí nervně stepující bicí a vyráží se na bezstarostnou jízdu širou plání, kde vás v protisměru míjí majestátní cadillacy a motory zpívají své hříšné boogie.
HOBOSEXUAL jsou možná nostalgičtí, ale nenechávají se svést k slzavé melancholii. Nejblíž k ní má těžkotonážní křižník brázdící vody americké popkultury „VHS or Sharon Stone“, jasný to vrchol desky, a blues rocková „Night of 1000 Daggers“. Jinak se ale „Monolith“ chlapácky drbe v rozkroku a vydechuje kouzlo podobné ošoupaným košilkám rockových vinylů (motiv, který si kapela vetkla na obal desky). Vedle přirozeného zvuku a plnotučné produkce si zaslouží vyzdvihnout i vtipný twist, kterému pracovně říkám časová zpátečka. Stonerový pařez „The Grey Mountain“ zakoření v šesté i sedmé dekádě a vyvrcholí psychedelickým kvílením. Závěr desky se zhlédne v drsném blues, dokonce i Jeff, který do té doby výškami vyzývá na souboj hair metalové a glam rockové heroes, se na „Sunset Adieu“ ponoří do hluších rejstříků.
Není rocková poloha, kde by se tahle kapela necítila doma. Hraje žánr, který miluje od kořínků ke konečkům a umí to dát najevo tím nejlepším a nejpřirozenějším způsobem. „Monolith“ kombinuje řadu různých vlivů, přesto soudržností dostává svému názvu. Když vám Bůh dával rock´n´roll, chtěl, abyste se k němu chovali přesně takhle!
Bůh vám dal rock'n'roll, tak se tak k němu chovejte!
8 / 10
Ben Harwood
- vokály, kytara, klavír
Jeff Silva
- bicí
1. Trans Am Sunday
2. Monsterbater
3. Dimensional Beard
4. Up The Down Walls
5. Monolith
6. VHS or Sharon Stone
7. Cincinatti Juggernaut
8. The Grey Mountain
9. Night of 1000 Daggers
10. Sunset Adieu
Monolith (2017)
Hobosexual II (2013)
Hobosexual (2010)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Kitchenable Records
Stopáž: 43:41
Dynamic range: 6 (FLAC)
Tito cápci s rozkošným názvem nejsou prvními nástrojovými minimalisty (kytara + bicí), se kterými zde máme tu čest. Ovšem jsou rozhodně prvními, kteří nedrhnou čistokrevný metal a místo toho jedou staré dobré rockové hodnoty. A jedou je pěkně živelně a zároveň s citem pro tradice. Chvíli máte pocit, že jste se ocitli na konci šedesátých let uprostřed květinového poblouznění a pak si zase připadáte jako kytarový hrdina o dekádu později. Tenhle způsob přehrávání prověřených postupů zdá se mi býti velmi šťastným, protože těmto Američanům věřím každou notu. Ne, klasická rocková muzika jen tak brzy neumře! Tito a jim podobní se o to vždy postarají.
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.